Několik vět o sobě

  11.9.2005

 Nejdříve několik vět o sobě :

jsem normální ženská, poznamenaná dvěma rozvody, ale to již přebolelo, jsem 6 let sama a žiji ve společné domácnosti se synem (25) a dceru mám v Praze (29). Nyní jsem druhým rokem v invalidním důchodu, protože po několika letech bolestí jsem se začala léčit s pateří a zjistilo se, že jsem na tom tak špatně, že musím na operaci.

Takže v krátkosti (pokud to jde - chci zatěžovat mými problémy) mám za sebou jednu operaci, kdy mi MUDr. Pilát z Ústí nad Labem sešrouboval obratle v bederní oblasti (měla jsem je o 7mm posunuté) a po 4 měsících mezi ně dal titanové bločky. Nikomu nepřeji ty pooperační bolesti, nemoci sedět (celkem 2 měsíce), ale HURÁ chodím a nekulhám a nemám bolesti (takové jako dříve). Medicína je prostě zázračná, ale musí mít člověk štěstí na normální lékaře, kterých je už moc málo.

 

Teď k té mé zkušenosti s rakovinou:

Měla jsem tatínka, tatínka, kterého jsem měla a vždy budu mít moc a moc ráda a dosud mi velmi chybí a stále si říkám (jako asi každý, kdo o někoho blízkého přijde), proč zrovna on?

Začalo to nevinně. Stěžoval si na bolesti žaludku. neustále navštěvoval lékaře, který mu říkal, že to je normální, že to je nemoc stáří (to mu bylo 67!). Podotýkám, že tatínek vyrostl jako kulacké dítě na zdravé stravě. Celý život pracoval na šachtě, předtím v zemědělství.

No a pak tedy laskavě byl odeslán na vyšetření žaludku a následně na operaci, údajně žaludeční vředy. V té době jsem to moc vše nevnímala, protože jsem studovala při zaměstnání, učila se s dospívajícími dětmi a řešila blbé manželství a chodila samozřejmě do práce.

Tatínka operovali po jeho narozeninách, které jsme oslavili v nemocnici (69). V den operace mi volal operující do práce a řekl ať hned přijedu. Byla jsem úplně mimo a ani nevím, jak jsem se tam dostala. První s čím mě přivítal bylo, zda vím co mu operovali. Řekla jsem, že s vředem. On mi sdělil, že bohužel je to rakovina a že odstranil co se dalo, ale že je to tak rozsáhlé, že k pateri se už nedostal. Takže rakovina slinivky, žaludku a ostatní. Byla jsem úplně mimo a dost dlouho mi trvalo než jsem mohla za tatínkem jít na JIPku. Když jsem tam přišla, tak byl zrovna vzhůru a říká: "Víš co mi našli?" a já na to(předtím jsme se s lékařem domluvili, že mu řekneme, že měl vřed) :"No, máš rakovinu". Ihned jsem si to uvědomila a zakecávala jsem to, ale on říká, ne mám vředy. Naštěstí to vše zaspal a nevěděl ani, že se mnou mluvil.

V té době ještě nebylo zvykem rovnou to pacientovi říci, je to letos přesně 2.5. 10 let. Ten den má moje maminka narozeniny a na narozeniny dcery jsme meli pohřeb. Prostě zoufalé.

Honzo,moc mě to vyčerpává, budu pokračovat o přímé léčbě příště. A také o tom, že totéž měl můj bratr, ale ten měl nádor nezhoubný.

Nezlobte se, ale pro mě je to moc živé a stále bude. Ikdyž se touto problematikou a vůbec medicínou velmi amatérsky zabývám, ale prostě toto je velmi osobní. Brzy budu pokračovat a sdělovat i zkušenosti s jinými lidmi, kteří se na mě obrátili o pomoc.

Přeji pěkné dny a brzy se ozvu.

 Vaše Hanka

 

 

pokračování

 30.9.2005

Moc a moc se omlouvám, že jsem se tak dlouho neozvala. Sice jsem v inv.důchodu, ale chodím do práce (brigáda) a tak mám za celý den PC dost a nějak se nemohu dostat k tomu, abych si doma sedla a psala. Večer sleduji Vyvolené, dobrá zábava, odreagování a trošku vytržení ze samoty, která na mě nějak poslední dobou dost padá. Teď mě už třetí den příšerně bolí hlava a do toho mi zemřel strýc (maminky bratr), takže dnes byl pohřeb a taky nic příjemného. Hlavně, že to maminka dobře zvládla. Bylo mu 59, což nás všechny překvapilo, že to vzal tak rychle. No nic, budu pokračovat v příběhu mého tatínka.

Já jsem tehdy nechtěla, aby to doktor řekl, ale bratr a mamka rozhodli, že se mu to má říct. Tatínek byl moc citově založený a to mám já po něm. Navrchu jsme sebevědomí a rozhodní, ale uvnitř!

K mému úžasu to vzal dobře. Rozhodl se s tím porvat. Maminka mu řekla, že musí držet dietu a že to bude dobré. Jen já z celé rodiny jsem věděla celou pravdu od lékaře, ani mamce a bráchovi jsem vše neřekla. Nechala jsem je přitom, že snad bude lépe, ale.....

No, ten doktor přemluvil primáře z onkologie v Chomutovské nemocnici, aby ho ozařoval. Ten nechtěl, protože dobře věděl, jak na tom je. Povedlo se a vždy, když tam tatínek ležel, tak mu bylo fajn a byl spokojený. Zřejmě se mu ulevilo. Tak to probíhalo asi dva měsíce a tak se ta potvora zapouzdřila, což mi sdělila jedna léčitelka, ke ktré jsem ho dovedla.

Ale jak já říkám, už to není plnohodnotný život a člověk nemůže dělat co chce a tím, že se omezuje, tak si pořád tu nemoc připomíná. Sice byli s mamkou ještě na nějakých výletech a dovolené, jezdili jsme na zahradu, kde byl taťka ve svém živlu, protože půda a on, to bylo jedno tělo. Jsem po něm i v tomto. Nejraději bych byla někde na vesnici v baráčku se zahradou!

Takové malé perličky: Já byla ta, která mu dopřávala, co si přál nebo i nepřál. Kupovala jsem mu vše nové, co se na trhu objevilo. Měl strašně rád techniku, takže třeba mikrovlnku a pod. Byl věhlasný kuchař. Když chodil odpoledne na procházku, vždy poslal mamku nakoupit a šel ke mě a já už mu připravila potají chleba se sádlem! Miloval ho a já věděla, že už mu neublíží. Prostě jsem mu kupovala k jídlu vše, co měl rád a potají, aby mamka neviděla, jsem ho krmila. Sice občas měl bolesti, ten žaludek už to dost dobře nebral, ale to mu bylo blbě i když jedl dietně. Nebylo to jídlem, ale tím, že tam vůbec ta strava šla a neměla kudy projít.

Takto jsem to s ním provozovala a jsem tomu ráda, protože vím, že jsem mu neublížila a on byl občas trošku spokojený.

Teď už to půjde jen ke konci. Byl to CHLAP, tzn. že měřil 190cm a vážil 100 kg. Nebyl tlustý, ale udělaný tvrdou prací leloživotního dělníka a horníka.

Po roce začal hubnout a tak už mi bylo jasné, že to je tady. Vánoce byly super a pak přišlo jaro a jak to bývá, na jaře se nejvíce umírá.

Od dubna začal mít bolesti a ani prvního května s námi nejel na zahradu. Jen mi pošeptal, dávej pozor, jak Ludvík (můj syn) okopává ty brambory, aby to bylo dobře. Večer jsem tam byla a už bylo zle. Zavolala jsem doktorku a to už byl v agonii. Jela jsem do lékárny a nakoupila věci na hygienu (do poslední chvíle chtěl chodit sám na záchod, ale neudržel se, váži pouhých 60kg). V noci jsme volali zase doktorku a když jsem s ní odcházela, tak říká, Hanko modlete se, aby už selhalo srdce, je to už všude. Modlit se neumím, nevím na co jsem myslela.

Poslední týden maminka ležela s ním a dávala na něj pozor a nespala. Já jsem brala prášky na spaní, abych mohla vůbec chodit do práce.

Tu noc se maminka poprvé otočila a usnula. Já jsem v 5 ráno najednou vstala a šla si zakouřit do obýváku a vtom zvoní telefon. Přijď táta asi umřel. Dodnes nevím, jak jsem se tam dostala. Ještě jsem ho upravila, byl ještě teplý. Ani nevím, jak jsem to dokázala, ale asi to bylo samozřejmé. Maminka si dlouho vyčítala, že usnula. Ale zřejmě byl zticha (měl dost bolesti a nemohli mu píchat morium) a tak konečně usnula. Já byla a dodnes jsem propojena a tak jsem to asi vytušila, proto jsem vstala.

Jen děkuji někomu, kdo je, ale nevěřím v něj, že to probíhalo rychle a dlouho netrpěl. S čistým svědomím mohu prohlásit, že při této nemoci, pokud není vyléčitelná nebo v takovém pokročilém stádiu, je nejlepší, když se to skončí co nejdříve. Ne, že ostatní duševně trpí, člověk vydrží pro blízkého hodně, ale to, že ten nemocný tak trpí, je nelidské!

Asi jsem kacíř, ale já pokud se něco takového dozvím, sama to ukončím a na tom trvám!

Věřím, že při pokroku, který vidím a ne jen v televizi (sleduji program Realiti tv, kde dávají operace, které tady ani za 10 let ještě nebudeme znát), se medicína ubírá sice pomalu, ale jistě dopředu a tak už je hodně potvor nad kterými se dá zvítězit. Jen nevěřím, že pokud to postihne trávicí trakt, je to složité.

Ale už dost pro dnešek.

Příště bych vám mohla popsat, jak marodil můj bratr, který měl nádor na slinivce a je to už také 10 let a je v pořádku a to ještě nemá jednu plíci. Prostě jsme taková zdravá rodinka. Na někom se to vyřádit musí, že?

Věřím Honzo, že je vám dobře a chtěla bych vás poprosit, abyste mi klidně napsal, když budete mít chuť si s někým pokecat nebo se vypovídat. Nebo se ptejte, možná jsem spoustu věcí nenapsala, protože je to moc citlivé a já se s tím nikdy nevyrovnám, ale čím více člověk o tom mluví (teď už můžu, dlouho to nešlo) tím více se uvolní.

Tak, prosím, nebuďte jako já a napište mi.

Díky Vaše Hanka

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.