Je správné myslet i na štěstí ostatních, ale to nejlepší co můžeme udělat, je být šťastni sami

Zdraví přichází a odchází jako nečekený host.

Má svůj zákon a svou oběžnou dráhu a na člověka se neohlíží. Zjištění zhoubného nádorového onemocnění je patrně pro každého člověka těžká zkouška, kdy pociťujeme vlastní bezmocnost a svou ohroženost. Již jen vědomí této závažné choroby a k tomu strach z nejrůznějších vyšetření, z vedlejších účinků léčby, ze ztráty zaměstnání a odcizení nejbližších v rodině a samozřejmě i strach ze smrti jsou těžkou psychickou zátěží a hodně záleží na okolí jak se nemocný s touto novou a nečekanou situaci vyrovná.

Člověk po zjištění pak přehodnocuje svůj dosavadní život a je většinou vlivem svých okolností změnit svůj zažitý životní rytmus. Když žena zjistí, že má rakovinu prsu stihne ji dvojí úder, je ohrožen její pocit ženskosti i její život. Ztráta prsu není ztráta nohy nebo ruky, je to hluboce osobní součást jejího sama, která je spojena s její identitou a svědomím, že je žena.

Psal se rok 1991, kdy pro mne se zhroutil svět. Při samovyšetření jsem si nahmatala bulku. Do týdne jsem nastoupila operaci a byl zjištěn pozitivní nález. Nerada na ten okamžik vzpomínám. Byla jsem zaskočena, to slovo rakovina mě vyděsilo, těžko se vybavují vzpomínky na první reakci. Byly dny kdy jsem myslela, že to nevydržím, pomýšlela na smrt. Snad každému kdo to nezažil neumí si představit tento verdikt, neuvědomuje si, jak se nám hroutí svět a strach z budoucnosti nám zatemňuje mozek. Mám však dva syny, musím přece pro ně žít. Mé zdravotní problémy však pokračovaly a já do dvou let absolvovala další tři operace, ta poslední byla nejtěžší, tehdy jsem stála na dně svých sil. Rodina i přátelé mi však byli oporou. Každá závažnější nemoc člověka změní, do té doby nesmírně závažné problémy ztratí svou důležitost a hlavní myšlenkou se stává intezivní touha po uzdravení.

Tak život plynul dál, byl mi přiznám plný invalidní důchod. Doma mi však bylo smutno, samota mě ubíjela. Až jednoho dne jsem si řekla, přece nechceš zbytek života nad sebou plakat a v té nečinnosti pokračovat. Tehdy jsem neměla ani zdání, že existuje nějaká skupina, či organi zace, která sdružuje onkologické pacienty. Do rukou, se mi dostal časopis, kde byl článek, že se pořádá pobyt v Karlových Varech pro onkologické pacienty. Bylo to v roce 1997. Byla to skvělá rekondice, setkala jsem se se ženami , které měly stejné postižení. Na pobytu byly rovněž přítomné dvě ženy z USA, Maria Conte a Krista Goitleb, čechoameričanka. Obě ženy nám předávaly bohaté zkušenosti s tím, jak za oceánem prohlubují kvalitu života takto postižených žen. Já jsem vlastně při hodinnách artetaripie pod vedením profesorky M. Conte byla vyzvána, abych se věnovala malování, tak dokonce jsem se účastnila v 2006 mezinárodní soutěže a výstavy ONKOLOGIE v obrazech a své obrázky vystavovala ve Valdštejnské zahradě v Praze se svým vyprávěním a publikace byla zařazena do připravované celosvětové výstavy a díla pak budou vydražena na podporu onkologických pacientů. Nejsou to nikterak veledíla, ale mě když je mi smutno, tak vemu štětec, a příjdu na jiné myšlenky. Nemoc mi přinesla mnoho utrpení a bolesti, ale nepoznala bych jinak nové poznatky a spoustu nových přátel, Vždyˇokolo nás je tolik hezkého, život se stal opět krásný a já děkuji Bohu za každý prožitý den.

Dnes už vím, že zdraví je nenahraditelná hodnota lidského života. Moje onemocnění mě motivovalo k tomu, abych konečně začala brát ohled na sebe a dělala jen to, co mi přináší radost a útěchu. Nastal čas, abych se přenesla přesto, co se stalo a snažila nad chorobou zvítězit. Získané zkušenosti na pobytech oc.s. ARCUS mě vlastně podnítilo založit i u nás v Opavě klub pro pacienty, kteří prošli nádorovým oněmocněním. Naše organizace funguje již devátý rok, máme členy z blízského okolí, ale i N.Jíčina, Zlína i Hodonína. Z vlastní zkušenosti vím, že hlavně ženy se potřebují ze svých trápení vypovídat a hledají někoho, kdo jim naslouchá a povzbudí. Mnozí bohužel neumí na nemoc zapomenout, ani se naučit s ní žít a spokojují se s pouhým přežíváním. Já sama se už přestala bát hovořit o naší chorobě. Vystoupila jsem několikrát v rozhlase i v televizních pořadech " O lékárně, Zdraví, Áčku v neposlední řadě na pobytu v Chorvatsku byl natočen film režisérky PHDr. Kabošové TABU - BU , kde je velice citlivě vyprávění žen o naši chorobě. Činnost předsedkyně mi zabírá spoustu času, ale i tak jsem si našla čas, abych si udělala kurz jogy a mohla na pobytech i v zahraničí předávat zkušenost a radost . Dnes vím, že důležitý je aktivní život a pomoc druhým. Jsou však chvíle kdy nemůžeme vykonávat to, co pro nás dříve bylo samozřejmostí. Nejdůležitější je, abyste si uvědomili, že máte kolem sebe lidi, kteří Vám rozumí a jsou Vám oporou.

Chci se rozloučit se slovy klasika :

"Nelitujte toho co minulo a nebojte se co přijde, žijte přítomností a prožijte každou chvíli".

Marie Laníková

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.