Všechno zlé je k něčemu dobré

Všechno zlé je k něčemu dobré

Byla jsem jedenáct let rozvedená, v dubnu mi bylo padesát, v červenci měla dcera promoci a podle mojí macechy byl nejvyšší čas začít žít…Což znamená především najít si mužského… Stále jsem měla na paměti jeden z mnoha objevných výroků Josefa Hausmanna v jeho knize Základy mužského šovinizmu:Ženské nitro je charakterizováno dvěma obdobími.

Obdobím „čekání na Prince“ a obdobím „rozumu“. Do fáze rozumu se, bohužel, žena dostává až ve věku, kdy už po ní prakticky na seznamovacím trhu není poptávka. Nebyla jsem si jistá, v kterém období se nacházím. Po večerech jsem snila o „Princi“ ale přirozená poptávka už valná nebyla. Pokud se o mne nějaký muž zajímal, byl vždy alespoň o deset let mladší a tedy ne zrovna perspektivní pro strávení příjemného podzimu života. Představou, jak hledám v inzerátech a seznamkách jsem nebyla nijak nadšená. A tak jsem do svého hledání zasvětila kolegyně v práci. A ty se činily. Začaly mi nabízet jednoho klienta za druhým. Pracovaly jsme v cestovní kanceláři zaměřené na sport a tak v klientele nouze o muže nebyla. Já jsem se ale stále nemohla pro žádného nadchnout. Až jednou přišel do kanceláře pan inženýr Horáček, náš stály klient, nadšený lyžař. Projevila jsem zájem, ale děvčata mi to ze začátku rozmlouvala. Je prý pro mne moc starý. Skutečně mne jeho věk zarazil, byl o 13 let starší než já. Ale semínko bylo zaseto. A tak jsem se přihlásila na víkendový zájezd, kterým hodlal mnou vyhlídnutý objekt zahájit lyžařskou sezonu . Děvčata se postarala, abychom v autobuse seděli blízko sebe. A tak prověření vhodnosti kandidáta na Prince nestálo nic v cestě. Během víkendu jsem zjistila, že je nejen sympatický ale i chytrý ,  pozorný, trpělivý, zábavný a já nevím, co ještě. A i kolegyně, která byla s námi jako delegátka, uznala, že moje volba je dobrá. A tak jsem přijela domů plná plánů na skvělou budoucnost a se slibem, že se zase na horách uvidíme. Záhy jsem však měla zjistit, že mé plány jsou sice výborné, leč životní realita je o něčem jiném. Za čtrnáct dní po návratu z onoho báječného víkendu jsem šla na pravidelnou kontrolu do mammologické poradny. Ve dvaadvaceti letech jsem měla na pravém prsu nezhoubný nádor a od té doby mě lékaři nepustili ze své péče. Po skoro třiceti letech jsem tuto kontrolu brala jako formální záležitost. Když jsem si přišla pro výsledky a byla jsem poslána znovu na mammograf , protože se minule snímek nezdařil, začala jsem tušit průšvih. Výsledky po novém snímkování byly okamžitě. A verdikt zněl: nespecifikovaný útvar v pravém prsu, který je nutno dovyšetřit histologickým odběrem. Na odběr jsem měla přijít za dva dny, pro výsledek ve čtvrtek příští týden. Nejsem tvor, který by hned propadal panice, ale klidná jsem zrovna nebyla. V den D jsem přišla do nemocnice s malou dušičkou. Závěr lékařů nebyl stále jednoznačný. V pravém prsu jsou drobné částečky tkáně, která by mohla být zhoubná. Proto se musím podrobit operaci, při které se definitivně zjistí o co jde. Přišla jsem do práce značně skleslá. Kolegyně už na mne netrpělivě čekaly. Když mne uviděly, nemusela jsem nic říkat. Jejich reakce byla nečekaná. Hanka mi povídá “ Jeď se domů sbalit, večer vyrážíme na lyže.Máme s Irenou dvojlůžák, zavolám, aby nám tam šoupli přistýlku. Přeci nebudeš přes víkend doma přemýšlet o nesmrtelnosti. Jede i Honza Horáček, v buse je vedle něj místo, tak se rozptýlíš.“  Byla jsem  překvapená , nápad se mi jevil jako skvělý i když na svůj nový objev jsem v tyto dny moc nemyslela. Na večer jsem se začala těšit a moje chmury byly na nějakou dobu zažehnány. Když jsem si k Honzovi přisedla, omluvila jsem se za příkoří, které na něm naše CK páchá, když musí sedět zrovna vedle mne. On se usmál a jako správný Princ prohlásil, že je to pro něj příjemné překvapení. Konverzace nenuceně plynula až do chvíle, kdy jsem se zeptala, kde pracuje. Polilo mne horko, když mi sdělil, že pracuje jako fyzik v nemocnici na onkologickém oddělení a kontroluje plány ozařování jednotlivých pacientů. V té chvíli mi bylo jasné, jak moje operace dopadne. Přesto jsem zůstala klidná. Budu v dobrých rukou, láska z toho asi nebude, kdo by se zamiloval do pacientky, když každý den vidí, jak taková nemoc může skončit. Ale dobří přátelé z nás budou určitě, to mne uklidnilo. Dál už to vypadá, jako příběh z červené knihovny. Absolvovala jsem dvě operace, dvouměsíční ozařování, při kterém mi byl Honza velkou oporou. Já v něm čím dál víc viděla svého Prince a, světe zboř se, i on ve mně našel zalíbení. Lyžovat a jezdit na kole jsme od té doby již stihli mnohokrát. A  osm měsíců jsem už paní Horáčková… Potvrdilo se tak přísloví, že všechno zlé je pro něco dobré, a mohu oponovat panu Hausmannovi. Někdy se čekat na Prince  vyplatí. 

Marion1

v pondělí 20.2.2006 mi paní Marion poslala mailík, další fotečky a znovu sepsaný příběh, aby to mělo souvislost, dovoluji si následně přiložit i text mailíku - správce Nachtigal

e-mail

Dobrý den pane Nachtigale,

doufám, že jste v boji s "rakem" zatím úspěšný a přeji vám celkové uzdravení. Je mi líto, že nemoc zasáhla tak výrazně i váš soukromý život. Sama jsem se rozváděla ve 39 letech po 19ti letech manželsví, byla jsem v té době zcela zdravá, a je to pro mne větší trauma, než rakovina. Přeji vám hodně štěstí v dalším životě, soukromém i pracovním a moc držím palce. Přikládám pár fotok z rodinného alba (svatba dcery, vánoce s mými i Honzovými dětmi)

Děkuji za uveřejnění mojí povídky. Přikládám doc. soubor o průběhu mojí nemoci, zvažte, zda ho zveřejnit.

Zdraví

Marion

 

 

Zasílám vám svůj příběh zpracovaný do povídky. Snad dodá trochu optimizmu. Zrovna včera jsem dokončila kontrolní "kolečko" po třech letech a zatím je vše OK. Držím všem palce a hodně síly. Pokud budete mít zájem o "strohý" popis léčby, tak tady je.

Ve 22 letech se mi najednou udělala bulka na pravém prsu. Chodila jsem s ní na kontroly, podle mammografu nebyla zhoubná. Pak mi při chřipce strašně narostla a byla jsem hned uložena do nemocnice a operována. Bulka byla velká, měla jsem od té doby na pravém prsu 12 stehů a byl o třetinu menší, ale naštěstí nezhoubná.
Od té doby jsem chodila pravidelně každý rok na kontroly do mammologické poradny na Bulovku. Nejdříve k panu primáři, když zemřel byla jsem přidělena k mladé paní doktorce. Snažila jsem se jí přemluvit, aby mne z kontrol vyřadila, ale ona trvala na tom, že minimálně do přechodu na kontroly musím. Ještě, že byla tak rozumná.
Na kontrole v listopadu 2002 mi na mammografu zaznamenali ve vnitřní jizvě po staré operaci drobounké kalcifikáty. a pak šlo vše už ráz na ráz. Trochu mne zaskočilo, když mi paní doktorka sdělila, že buňky nevypadají jako z nádoru prsu, ale jako možné metastázy odjinud. Po tomto sdělení mi řekla „Jděte si dát panáka nebo kafe, co víc potřebujete, a přijďte za hodinu. Já zatím zařídím všechna vyšetření a naplánujeme operaci.“ Abych pravdu řekla, měla jsem trochu pocit, že je to jen nějaký blbý sen. Jen jsem zavolala do práce, že nepřijdu a šla si dát to kafe.
Když jsem se vrátila k paní doktorce, dala mi do rukou spoustu papírů, vysvětlila mi, kam s nimi mám jít a určila termín operace. Bylo to hned za týden. Musím říci, že veškerá vyšetření, potřebná k operaci jsem na Bulovce absolvovala ještě tentýž den. Zároveň jsem prošla vyšetření, která měla zjistit jestli je někde jiné ložisko rakoviny. Už ve čtyři hodiny odpoledne tentýž den, jsem věděla, že nikde nic nenašli. Jediné, co neodpovídalo normě, byl krevní obraz. Byla jsem silně anemická a ani ostatní hodnoty nebyly v pořádku Také jsem se už asi půl roku cítila velmi unavená a pan doktor na interně mi říkal, že to souvisí se začínajícím přechodem. To vyvracel můj gynekolog, který tvrdil, že podle odběru hormonů u mne ještě dlouho k přechodu nedojde. Takže jsem byla nakonec ráda, že se zjistila příčina mé únavy. bylo mi řečeno, že pokud se krevní obraz sám neupraví po operaci, bude nutné před případnou následnou léčbou, anemii vyléčit.
Po první operaci následovalo velké ulehčení, odpoledne mi oznámili, že v odebrané tkáni byly zjištěny jen atypické buňky, které ale nejsou zhoubné. Propustili mne a za týden jsem měla přijít na vyndání stehů. Při rychlé histologii nerozebrali všechny vzorky, jen ten, co byl při stereotaxi označený.A tak jsem se na kontrole dozvěděla, že tam ještě byly dva další útvary a jeden z nich zhoubný byl. Takže další operace. Bylo před vánoci a na chirurgii bylo naplánované malování, takže další termín byl až 7. ledna. Musím ještě sdělit, že jsem se musela sama rozhodnout, jestli si nechám odebrat celý prs, nebo jen zasaženou část. Řekla jsem si, že na ablaci je ještě čas a tak mi polovina prsu zbyla a teď stačí jen vložka do podprsenky.
Nechala jsem se uschopnit, abych mohla absolvovat plánované hory mezi svátky. Po týdnu ze mne únava naprosto spadla a úplně v pohodě jsem lyžovala. Nechtěla jsem trčet doma. Děti už mám velké, měly svoje plány a i když nabízely, že je zruší, tak jsem to nepožadovala. Nejsem typ, který by byl bolestínský a přerušení normálního běhu života pro celé okolí, mi připadalo nesmyslné.
Před druhou operací mi udělali kontrolní KO a byl již zcela v pořádku. Také jsem věděla, že pokud nebudou zasaženy uzliny, nebudu muset absolvovat chemoterapii protože nádor byl malý (0,5+1 cm) a zhoubnost jen G2. Té jsem se bála nejvíc ze všeho, jsem alergik a špatně snáším i řadu běžných léků.
Bohužel se stala jiná nepříjemná věc. Při odebírání většího okolí nádoru se lékaři příliš přiblížili tepně a zavedli mi dreny a nepřikurtovali mne. Moje dcera, která je původně zdravotní sestra a při studiu vysoké školy pracovala na chirurgii ve Vysočanech, se tomu při návštěvě hned divila. Ujišťovala jsem ji, že snad doktoři vědí, co dělají. Tepna v noci po operaci praskla. Když jsem se ve spánku otočila, tak ji prorazil dren. Naštěstí krev začala stříkat ven.Takže další zásah a pak 2 dny JIPka. Pamatuji se, že než jsem omdlela, poslední myšlenka byla: To je teda for, já neumřu na rakovinu, ale vykrvácím po banální operaci. Díky rychlému zásahu k tomu nedošlo. Jen se protáhlo hojení rány a zůstala mi po ni ošklivá jizva. Histologický nález byl negativní.
Byla jsem naštvaná na celou Bulovku, protože chybu udělali chirurgové a místo omluvy, byli arogantní.Tak jsem využila "protekce" (poprvé v životě, ale člověk holt když jde o život, poruší i své zásady) a chodila na ozařování na Vinohrady. Mají tam také lepší zářič a pracují do sedmi večer, takže jsem mohla v pohodě chodit do práce. Pak už bylo vše standardní. Jen mi ke konci ještě přidali týden, protože jsem se biologicky jevila mladší než skutečně jsem a mladší organizmus snadněji bují (i se obnovuje).
Při kontrole po roce jsem udělala jednu nemilou zkušenost, která mne, spolu s dalšími problémy, dostala až na psychiatrické léčení. Na sonu prsu nalezli nějaký útvar, pro změnu v levém prsu. Dvě paní doktorky stály nade mnou a diskutovaly o tom, jestli do toho píchnou hned, nebo mne za tři měsíce pozvou na kontrolu. Rozhodly se pro tříměsíční odklad a s nynější zkušeností musím říct, že bych na to již nikdy nepřistoupila. Přesto, že mi za tři měsíce řekly, že to nic není, že to byla jen zahuštěná cysta, která už se vyprázdnila, měla jsem z toho čekání docela pocuchané nervy. Navíc se přidaly problémy v práci, byla jsem spolumajitelkou CK a moje společnice mi před koncem roku stroze oznámila, že nehodlá čekat, až zase onemocním ( vedla jsem firmě účetnictví a musím říct, že jsem i v nemoci vše stíhala v řádných termínech) a najme si od nového roku účetní firmu. A že když teď nebudu pro firmu pracovat, tak ať ani nepočítám s nějakými podíly na zisku. Měla majoritu ( po rozvodu získala 2/3 firmy), byla i jednatelkou, tak nebylo východisko. Neměla jsem ani tak existenční starosti, jako se mne dotklo tento způsob jednání. V době MD spolumajitelky jsem bez nároku na nějaké zvláštní výhody zvládala i její práci a teď, když jsem potřebovala podržet, se mne zbavila. Měla jsem jako účetní ještě další „cizí“ klienty a musím říci, že se zachovali mnohem lépe. Také pobyt v lázních mi moc psychicky nepomohl. Dali nás na pavilon všechny se stejnou diagnózou a prakticky se o ničem jiném nemluvilo. A některé pacientky byly už po druhé recidivě. Pro mne to rozhodně není, stále se ve své chorobě vrtat. Tady asi hodně platí, věř a víra tvá tě uzdraví, a nějaké vnášení pochybností není na místě.
Musím ale říci, že jako ostatním, mi nemoc přinesla i řadu positiv. Přehodnotila jsem své priority, zklidnila život a mnohem víc si užívám "obyčejných " věcí. Našla jsem, díky své nemoci, hodnotný partnerský vztah a uvědomila si, že blízký člověk je to nejlepší, co můžete v životě získat. Mám dvě velmi vydařené děti, v době nemoci se chovaly obzvlášť vzorně, ale člověk se přece jen snáze svěří vrstevníkovi. .
Četla jsem řadu příspěvků na vašem serveru a chci povzbudit všechny nemocné. Nevzdávejte to. Nesouhlasím s úvahou syna jedné oběti této nemoci, že je lepší na ničem na světě nelpět, že se lépe smíříte se smrtí blízkých i svou. Ale kdybychom na ničem nelpěli, o čem by život byl?
Zdraví Marion

 

Marion2

Marion3

Marion4

Marion5

Marion6

Marion7

Marion8

Marion9

Marion10

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.