Operace - první. krok k léčbě – z kolika asi?

Je úterý ráno,

náladovka zabírá, jdu na sál jako třetí. A už se to poveze! Každé vyvolené vždy na rozloučenou máváme a ona nám, naplňuje nás to příjemný pocitem soudržnosti. Tak vida, třeba ne vše zde bude tak zlé. Kdo si počká, ten se dočká, jsem na řadě. Sklízím od zbylých na posteli ovace a odjíždím i s postelí. Tak jsem už na place. Okolo mě rejdí zelenkaví andělé, světla tu je jako na pódiu, všude úsměvy a vlídná slova.

Blik a jsem v limbu. Probírám se na JIPCE, tak jsme děvčata zase spolu! Žádná nechybí! Kolem mě visí samé kabely, blikají světýlka jak na vánočním stromku a mezi postelemi poletují milé sestřičky. Vůbec nic mě nebolí a zřejmě pod vlivem opiátů se libě usmívám a vrním si jak mimino. Přes deku mám přehozený můj hebounký teploučký župánek. Přitahuji si opatrně voňavého žluťáska pod bradu. Lehce mě šimrá a já jsem přímo blažená. Tahle noc na JIPCE byla pro mě po dost dlouhé době jedna z nejsladších. Ve středu ráno cestuji opět i s postelí na pokoj. Čeká mě 3x denně sprchování a za odměnu vždy od sestřiček dostávám na dvě jizvy - na prsu a v podpaží - chladivou spršku dezinfekce. Z obou ran mi visí dreny a hadičky z nich končí v bandaskách na dně igelitky. Až do pátku to bude moje nepostradatelná kabelka. Ani mi z té mojí levé ozdoby moc neubylo, šití mám také skvostné, jen v podpaží mám divný pocit jakobych tam svírala teploměr. No, tak tam mi asi ušmikli tu sentinelovou lymfatickou uzlinu, aby případné zbylé mikrometastázky neměly kudy dál do těla cestovat. Třeba mi ani tolik chybět nebude, stejně jsem o ní neměla nikdy ani tušení, že tam nějakou mám. V pátek ráno se loučím polibkem se všemi souputnicemi na pokoji a vyrážím k domovu. Dcera mě odváží stonat k mamince, mám tam ještě postel z mládí. Budu v nejlepších rukách, které by si kdo uměl pro rekonvalescenta představit. Každý den jsem doma lepší a lepší. I doktoři mě na kontrolách chválí. Desátý den se bude párat šití. Cítím malé škub a stehy jsou venku. Vůbec to nebolelo. Dvacátý den už začínám jizvy promašťovat heřmánkovou mastí. Měsíc po operaci se jdu objednat na ozařování, opět na Bulovku, do Ústavu radiační onkologie k panu doktorovi Kubešovi. Druhým krokem k léčbě bude lineární urychlovač, námi zvaný solárko. 25x mi adjuvantně ozáří oblast prsu a u paní doktorky Kmoníčkové podstoupím v celkové anestezii ještě dosycení brachyterapií. Následovat bude třetí krok - následná hormonální léčba Věřím, že to krok bude poslední.

Strach má opravdu někdy velké oči. Pomalu se stydím, že jsem pro tak malou jizvičku tolik vyváděla Stydím se, že jsem si připadala strašně statečná. Hrozně moc, každý večer, vzpomínám na pacientky z pokoje, které přišly o prs celý. To ony jsou hvězdy, ony jsou ty statečné a jim je třeba za to vyseknout poklonu, což tímto činím, i když se to asi nikdy mé spolupacientky z Bulovky nedozví. Znovu a znovu blahořečím své praktické paní doktorce Fáčkové za včasné nalezení nádoru. Děkuji paní doktorce Fišerové za uklidnění nervů a rozdrásané duše. Poděkování zasílám na operační sál panu doktoru Kolaříkovi i všem všem lékařům a sestřičkám za péči i vrchní sestře Haně Jandovské za jiskřičku naděje a přátelská lidská slova. Děkuji primáři onkologického oddělení DTC panu doktorovi Pechovi a paní doktorce Koževníkové za přijetí do péče a za výběr léčby. Děkuji paní magistře Janě Drexlerové z Mammahelpu a paní Pavle Tiché z Klubu Amélie za pozvání do jejich klubů onkologických pacientek a za rady a povzbuzení. Děkuji panu ing. Janu Nachtigalovi za zveřejnění mého příběhu na stránkách Osudy i všem pisatelům tamějších příběhů, kteří se nestyděli na těchto stránkách podělit se o své city s ostatními a předat jim tolik potřebnou naději k uzdravení. Děkuji 1005 čtenářům, kteří si můj příběh Začátečnice do dnešního dne přečetli a snad mi i drželi palce. Všem, kteří už vědí "VOCOGOU" přeji pevné zdraví a hodně štěstí v uzdravování.

Děkuji celé rodině za souznění a lásku a děkuji všem mým kamarádkám a kamarádům, kteří mi doslova zavařili pozdravnými esemenskami můj stařičký mobil v den operace. Bylo jich snad třicet. Odblokovat telefon mi musel přijít pomoci do nemocnice můj někdejší týmový vedoucí, můj milý Kamil se sluníčkovou Haničkou, po nichž se mi opravdu moc stýská. A děkuji i tobě, Jituš, že ti mohu i dále psát a že mi nic nevymlouváš a trpělivě se mnou čekáš na happyend a že už nad mými řádky nebrečíš, ba naopak, že se na ně vždy moc těšíš.

Moje děkovačka by mohla někomu připadat jako špatně okopírovaná někdy hodně strojená děkovačka z pořadů při předávání Oskarů nebo TÝTÝ. Ne, moje děkovačka sem strašně moc a moc patří a je psaná co nejupřímněji.

Dalších dnů, i když budu asi v invalidním důchodu, se už vůbec nebojím. Naopak, moc se na každý den těším. Věřím, že jich bude ještě přehršel. Stejně tolik, kolik jsem našla přátel při své cestě temným labyrintem zvaným rakovina.

P.S. A děkuji panu ministru Julínkovi, že zváží zařadit psychoterapeuty do diagnostických středisek po bok onkologických lékařů. Dát prioritu i duševnímu zdraví v onkologii se určitě vyplatí. A že zváží upravit hranice k bezplatnému preventivnímu vyšetření rakoviny prsu tak, aby už rakovina neměla tak velkou šanci zraňovat a hubit.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.