Před časem jsme na našem webu uveřejnili upoutávku na výzkum prováděný pomocí internetového dotazníku mezi onkologickými pacienty paní Mgr. Michaelou Macounovou. Dnes jsme obdrželi výslednou zprávu, kterou si dovoluji zveřejnit na našem webu.

Jan Nachtigal

Psychologické následky nádorového onemocnění a kvalita života

u onkologických pacientů v remisi

Cílem této studie bylo nabídnout komplexnější pohled na situaci onkologických pacientů v remisi, a to z pohledu, který považuje nádorové onemocnění za možný traumatizující stresor. Z tohoto důvodu jsme se zabývali takovými následky, jakými jsou posttraumatická stresová porucha[1] a posttraumatický růst[2]. Tedy jak negativními, tak i pozitivními následky traumatu. Zahrnutím obou těchto možností jsme chtěli rozšířit možná poněkud jednostranný negativní pohled na následky, které vyvolává zkušenost s onkologickým onemocněním.

VÝSLEDKY

Výsledky výzkumu dokazují, že subjektivní posouzení zkušenosti s onkologickým onemocněním hraje podstatnou roli pro následné přizpůsobení pacienta.  Ve většině případů byla tato zkušenost vnímána jako traumatizující a onkologičtí pacienti v remisi tak sice byli vystaveni většímu riziku rozvoje posttraumatické stresové poruchy, nicméně zároveň měli také větší potenciál i pro posttraumatický růst.

Stejně jako jiné studie onkologických pacientů v remisi i tento výzkum potvrzuje, že následkem zkušenosti s nádorovým onemocněním se objevují posttraumatické symptomy, a to jak plná diagnóza PTSP (12-19%) tak i subsyndromální PTSP (39%). Nejvíce se u respondentů objevovaly symptomy nadměrného vzrušení a také intruzivní symptomy. Únikové příznaky se vyskytovaly nejméně. Nejčastěji se vyskytoval intruzivní symptom vyjádřený položkou: „Opakovaně mě přepadají zneklidňující vzpomínky, myšlenky nebo představy týkající se překonané nemoci".

S výsledky předešlých výzkumů se shoduje zjištění, že posttraumatické symptomy se v hojnější míře rozvíjejí u žen než u mužů. K jejich rozvoji dle našich dat přispívá i nižší vzdělanost. Vzdělání tedy může být zdrojem, který pacientům poskytuje informace, jež jim posléze umožní lépe se vyrovnat se zkušeností s nádorovým onemocněním nebo zde určitou roli může hrát i finanční zajištění spojené s vyšším vzděláním. Naopak s nižší četností a intenzitou posttraumatických symptomů, je spojeno to, jestliže respondent žije v domácnosti s partnerem. Vnímaná podpora druhých tedy pravděpodobně zmírňuje reakci na traumatickou událost a usnadňuje řízení emocí.

Jak jsme již naznačili, ve velké míře se u onkologických pacientů v remisi vyskytoval i posttraumatický růst. Uváděli průměrně 10 z 21 pozitivních změn, které následkem jejich zkušenosti s nádorovým onemocněním zaznamenali. Nejčastěji vnímali pozitivní změny týkající se většího ocenění života, vztahů s druhými nebo osobního růstu. Méně respondenti pociťovali, že by se následkem jejich zkušenosti s nádorovým onemocněním objevily nějaké nové možnosti. A nejméně se posttraumatický růst projevil ve spirituální oblasti, což může být však ovlivněno i větším počtem nevěřících respondentů (58%). Konkrétně byly nejčastější změny zastoupeny položkami: „Více oceňuji hodnotu svého vlastního života", „Změnil jsem priority ohledně toho, co je v mém životě důležité" a „Dokážu si více vážit každého dne".

Co se týče posttraumatického růstu, můžeme tedy říci, že respondenti v důsledku prožité události mnohem více oceňují život. Někteří se snaží prožít každý den plněji. Někteří přehodnotili své hodnoty a priority významu věcí v životě a možná se začali chovat jinak než doposud. Také si vytvořili silnější vztahy s blízkými nebo navázali hlubší vztahy i s dalšími příslušníky rodiny nebo přáteli. Mají více porozumění pro druhé, zvláště pokud prošli podobnými těžkými situacemi. A objevují se i další pozitivní změny.

Celkově se posttraumatický růst hojněji vyskytoval u mladších respondentů. Možné vysvětlení je, že pro mladší pacienty může být nádorové onemocnění více stresující, jelikož vážné onemocnění je méně v souladu se současnou fází jejich života, což pak může vyvolat i větší narušení dosavadních schémat (předpokladů a přesvědčení, které má člověk o světě, o jeho srozumitelnosti, smysluplnosti a ovlivnitelnosti) a posléze větší posttraumatický růst.

Respondenti, kteří léčbu ukončili již před delší dobou, vnímali méně pozitivních změn ve vztazích s druhými než ti, kteří byli teprve na začátku období remise. Jedno z možných vysvětlení je, že i když v prvních fázích jsou pozitivní změny ve vztazích často vnímány, postupem času si je může člověk přestat tolik uvědomovat nebo se mohou některé změny stát méně důležitými pro aktuální život. Posttraumatický růst ve spirituální oblasti byl pochopitelně intenzivnější u respondentů, kteří jsou věřící.

            Posttraumatické symptomy negativně ovlivňují kvalitu života respondentů, zejména psychickou oblast. I přesto kvalita života onkologických pacientů v remisi není horší než kvalita života ostatní české populace (daná orientačními normami). Vyléčení pacienti vnímají pouze poněkud horší kvalitu života v oblasti fyzického zdraví, a nespokojenost byla zjištěna i v oblasti sexuálního života.

Posttraumatický růst i posttraumatické symptomy se mohou vyskytovat současně, a jsou do určité míry rovněž navzájem propojeny. Zkušenost s nádorovým onemocněním má tedy potenciál vyvolat různé a do jisté míry na sobě nezávislé následky jako jsou posttraumatické symptomy, posttraumatický růst a změny v kvalitě života. Nádorové onemocnění může tedy představovat nejen trauma, ale také přechod do další fáze lidského života.

Na adaptaci na mnohdy traumatizující zkušenost s onkologickým onemocněním je třeba pohlížet jako na multidimenzionální koncept, obsahující jak pozitivní tak negativní změny, které se mohou vyskytnout současně, avšak v různých oblastech. Rovněž pak psychologická diagnostika by se měla zaměřovat jak na stresové symptomy, tak i na možnost pozitivních změn posttraumatického růstu. Navíc by měla mít na zřeteli některé změny snižující kvalitu života, zejména ve fyzické a sexuální oblasti. Zaměření pouze na přítomnost nebo nepřítomnost stresu může přinést zjednodušující a možná nekomplexní obraz o adaptaci po traumatizující zkušenosti s onemocněním. Terapeutické intervence by se pak měly zaměřovat na poskytování informací, podporování zvládání úzkosti a kognitivně-emočního zpracování stresujících aspektů prožité zkušenosti, aby snížily stres a iniciovaly posttraumatický růst vedoucí k pozitivním změnám v mnoha oblastech života.

Mgr. Michaela Macounová

[1] Rozvoj charakteristických symptomů po psychicky traumatizujícím prožitku. Intruzivní příznaky: vtíravé pocity opakovaného prožívání traumatické události (myšlenky, sny, flashbacky, apod.); únikové příznaky: vyhýbání se všemu, co by mohlo vyprovokovat vzpomínky na trauma; nadměrné vzrušení

[2] Subjektivní zkušenost významné pozitivní psychologické změny způsobené prožitým traumatem a vyrovnáváním se s ním. Změna k fungování na vyšší úrovni než doposud, ne pouze návrat na úroveň fungování před traumatickým zážitkem.