V Pátek 28.3.2008 se nám dostalo otřesného a nečekaného zážitku.

Protože jsme měli v tento den cestu do Prahy a měli jsme čas jak na pracovní schůzky, tak na naše oblíbené roznášení letáčků po nemocnicích, zajeli jsme s Hankou i do nemocnice na Vinohradech v Praze.

Byl krásný rozkvétající jarní den, sluníčko začínalo hřát a s Hankou jsme měli radost, že všechno dle plánu stíháme. Když jsme jako obvykle vjeli do prostoru nemocnice, tak jsem tradičně vzal fotoaparát, balíček s našimi letáčky a na radu vrátného, kde najdeme onkologické oddělení, jsme se vydali hledat čekárnu onkologie, kde bychom mohli nechat pár desítek kousků našich letáčků.

Už ve vchodu jsme potkali široko daleko jediného člověka - zdravotní sestru, jak po schodech z patra dolů posouvá obrovskou krabici plnou léků a protože to byla asi těžká krabice, jal jsem se setře přidržet dveře. No to by udělal každý, ale neměl jsem to dělat, protože jsme na sebe upozornili a to byla chyba :-( Když sestra protlačila krabici s lékama přes otevřené dveře, napadlo mne zeptat se, zda v dlouhé chodbě s lavicemi (čekárně) není nějaké místo, pro to, abychom tam mohli dát letáčky, protože je roznášíme po nemocnicích a i zde bychom je chtěli nechat. Sestra, asi unavená tíhou přesouvaných léků, se hnedka slovy s výrazně tvrdou intonací "ukažte mi co tam je?" jala běžet chodbou za Hankou, která letáčky nesla pár metrů předemnou. I ještě zabalený paket jsme sestře ukázali, představili jsme se, jako provozovatelé internetového portálu OSUDY.CZ a byli jsme příjemně překvapeni větou: "tohle jsem někde slyšela".

"Místo tady ale není, tak si to dejte támhle k okýnku!", zněl jasný pokyn. Tedy jsme rozbalili paket a mezi různé časopisy typu "Story, Blesk ....atd" jsme jich pár položili. Sestřička odcházela a my jí poděkovali s informací, že také umisťujeme plakáty v čekárnách onkologických pacientů. Aniž bychom to čekali, protože to byla jen věta holá oznamovací, dostalo se nám výstražného: "tak to tedy né!" Nebylo to třeba komentovat, protože umístění plakátu konzultujeme vždy s vedením oddělení a zaměstnanci nemocnice si je instalují sami.

VYVRCHOLENÍ SE ALE TEPRVE CHYSTALO :-)

Jsme rádi vždy, když k psanému textu můžeme doplnit pár fotografií o tom, kde letáčky zrovna dáváme a tak jsem sundal krytku objektivu, otevřel blesk a pokusil jsem se Hanku vyfotit, jak drží letáček u okénka kartotéky.

BLESK z objektivu byl okamžitě následovaný HROMBURÁCIVÝM HLASEM oné setřičky, která přes celou liduprázdnou dvacetimetrovou chodbu, začala volat "... TADY SE FOTIT NESMÍ!!! MÁTE NA TO NĚJAKÉ POVOLENÍ?... JÁ VÁM TO ZAKAZUJI!.... MUSÍTE SI NECHAT DÁT SVOLENÍ OD TISKOVÉ MLUVČÍ NEMOCNICE, NEBO OD VEDENÍ NEMOCNICE...."..... no škoda, že jsem v samém překvapení zapomenul zapnout disktafon :-(

Sestřička však i přesto, že jsem jí vysvětloval, že všude jinde fotografujeme a že dokumentujeme svoji práci a že na obyčejné chodbě asi nic tajného nenajdeme, se k nám vydala rázným krokem a s velmi nepříjemně se zvyšujícím hlasem. Věděl jsem, že teď je zle! Ale fotku jsem pořídit ještě chtěl, tak jsem rychle zmáčknul, co tam zrovínka bylo a tak poslední fotografie tohoto příspěvku je trochu rozmazaná....

Nebudu dál čtenáře unavovat. .......skončilo to vyslovením názoru na zavolání ochranky. Já byl rád, že mi sestra fotoaparát nevytrhla z ruky a rychle jsme s několika sarkastickými přáními od sestry "přeju Vám pevné zdraví", rychlou chůzí opustili prostor onkologie na Vinohradech.

Na štítku sestry bylo napsáno Vrchní sestra a pak příjmení Roubíčková. To jen pro zajímavost, pokud to někdo dočetl až sem. Máme hodně práce a tak tento příspěvek zveřejňujeme s týdením opožděním.

Byla to pro nás zajímavá reakce zvláště v době, kdy má každý druhý člověk ve svém mobilním telefonu fotoaparát a proto jsem napsal asi trochu více obšírný článeček.

S pozdravem JSEM RÁD, ŽE NEJSEM PACIENTEM VINOHRADSKÉ NEMOCNICE

zdraví čtenáře Honza Nachtigal